Hodyně u Skuhrova 

 
 ZÁKLADNÍ INFORMACE 
   Kde leží Hodyně 
   Fotografie 
 PRAKTICKÉ 
   Restaurace 
   Školy a školky 
   Pošty 
   Úřady a instituce 
   Statistické a jiné údaje 
 VOLNÝ ČAS 
   Kina, akce, kultura 
   Turistika 
   Historie, zajímavosti 
   Informace z regionu 
   Sbor dobrovolných hasičů Hodyně 


Vlajka pro Tibet
březen 2024





ZAJÍMAVOSTI

aktualizace 6.2.2011

Trochu z historie Hodyně

zdroj: web obce Skuhrov.

Ve 14.stol. náležela Hodyně se svinařským dvorem ke hradu ve Všeradicích, pak Janovi z Landštejna, roku 1483 Janovy z Proseče a v roce 1503 jí získává Jindřich Berka z Dubé. Podle desátků dávaných liteňské faře, byly v roce 1538 v Hodyni tři hospodářské usedlosti. V roce 1554 byla část vesnice prodána Václavu Holanovy z Jiljova. Po letech ji získal celou.Od něho ji odkoupil v roce 1605 Václav st. Vratislav z Mitrovic, pán na Litni. V roce 1640,kdy řádila v zemi třicetiletá válka byla Hodyně zpustošena vojskem. V roce 1651 patřila Hodyně suchomastskému pánu Vilému Františkovi z Talmberka. Od roku 1653 část vesnice příslušela ke všeradickému dvoru a roku 1706 prodal liteňský hrabě František Eusebius z Bubna Tuněchodským do Všeradic i zbytek osady. V roce 1713 zuřil v Hodyni mor, který si vyžádal 12 obětí, kteří byly 25.října pohřbeni u Božích muk.Po přestálém moru čítala Hodyně pouze 42 obyvatel. Hodyně zřejmě sdílela osudy Všeradic i po vymření rodu Tuněchodských z Poběžovic v roce 1731. Tehdy získal na jeden rok Hodyni rytíř Jindřich Václav Běšín z Těšína,ale v roce 1732 získávají Všeradice opět Mitrovicové, kterým patřilo téměř celé podhřebenské území, s nimi i Hodyni, která byla opět podřízena svinařskému dvoru. Obec měla už 15 poddanských usedlostí. Roku 1776 odprodal Vratislav z Mitrovic Svinaře patrně i s Hodyní Antonínu Maškovi z Maasburku. Po smrti svinařského pána z Maasburku roku 1814 se Hodyně dostala do rukou Janu Nádhernému a v roce 1825 Antonínu Oppeltovi, který byl posledním robotním pánem.Roku 1863 kupují svinařský dvůr se zámkem a všemi ostatními dvory a právy Bachofenové z Echtu a v roce 1900 zde nastupují poslední majitelé Khalerové.V té době už nemají velkostatkáři feudální práva, ale i tak v mnohém určují běh v bývalých robotních vesnicí. To se týká i Hodyně.U místních osadníků sílila tendence spojovat vývoj obce se sousedními obcemi Hatěmi, Skuhrovem a Drahlovicemi, které mají hospodářskou závislost na liteňském velkostatkáři. Pravděpodobně je přitahovalo vlastenectví liteňských Doubků, neboť svinařští páni se považovali za němce. V roce 1890 má Hodyň 122 obyvatel. V té době už vyhlížela náves jako dnes. Jasan byl vysazen roku 1865 a kaplička postavena 1888. O společenský život se zde staral Sbor dobrovolných hasičů, který byl v činnosti od r.1895. Tehdy společný pro Svinaře,Halouny a Lhotku. Osamostatnil se před první světovou válkou v 1913.V roce 1910 měla Hodyně 19 čísel a 131 obyvatel. Do roku 1960 měla obec samostatnou správu, pak byla přičleněna pod MNV Skuhrov.

Pověst "Svatý Ivan u Hodyně", která se váže k Hodyni

zdroj: web KPU, nebo web obce Svatý Jan pod Skalou.

Sv. Ivan byl rodem z Uher. Pocházeje z rodu královského, jakož byl příbuzným se sv. Štěpánem, králem Uherským. Ten spatřiv marnost tohoto světa, poněvadž v něm život krátký a všecko pomíjející a nestálé, což jest v něm, umínil si v duchu, opustiti svět a samotnému Bohu sloužiti a tak časem odřek se světa a složiv knížectví a opustiv hrady, statky a přátely své, tajně odešel daleko od svého kraje v jakousi poušt šíropustou. Tam v Uhřích, ve které zůstal deset let, všem lidem neznám a bratří jeho i druzí příbuzní, želíce jeho odchodu, a nevědouce kam by se byl odebral, poslali po všech zemích a krajích sousedících se zemí Uherskou a ničehož do konce nemohli o něm uslyšeti. Potom někteří prošedše zmíněnou pouští, ve které sv. Ivan přebýval, náhodou našli jeho, ale prozradivše jej, hned odešli, žádné rozpravy s ním neměvše. Když pak přišli do svých domovů, slyšeli, že knížata, bratří sv. Ivana, toho by slavně navštívili, kdo by jim co zvěstoval o jejich bratru. Ale oni sedláci přistoupivše ke knížatům, řekli jim: „My chodíce v takové a takové poušti nalezli jsme muže jakéhos, a nevíme, jaký a kdo by byl. Když to slyšeli knížata, bratří sv. Ivana, hned se dali na cestu i s těmi sedláky a tak přišli až ke svrchuřečené poušti, ve které sv. Ivan, bratr jejich bydlil. Když ale se přiblížili k místu, sv. Ivan spatřiv je a poznav, prosil Všemohoucího Boha, aby ho bratří jeho nepoznali. I přišedše bratří jeho k němu, vidouce jej a mluvíce s ním, dokonce jeho nepoznali a pozdravivše jej i davše mu almužnu, odešli od něho. A tak sv. Ivan hned oné noci utekl z oné poušti a pořáde jda od jednoho místa k druhému, konečně přišel do Čech, ve kteréžto zemi české navštíviv brzy ona, brzy ona místa, nemohl nalézti místa, ve kterém by se mu líbilo zůstati a odpočinouti. Konečně přišel k řece, kteráž slove Lodenice i začal jíti dolů po břehu té řeky, až přišel s velikou obtíží pro přílišnou houšťku křoví a lesů do prostřed mezi veliké hory a podivné i vysoké, i mezi veliké a vysoké skály divné polohy, strmící nad řečenou řekou Lodenicí.

A ohlédnuv se sem i tam, spatřil v tom místě a pod těmi skalami podivné jeskyně a díry duté, do kterých ani sníh ani dešť nemůže vniknouti. A když šel trochu dále, nalezl vodu velmi čistou prýštící se ze svrchu řečené skály. To když uzřel a uvážil všecko a zvláště, že tam nebylo žádného přístupu lidem, zalíbilo se místo sv. Ivanu a tak zača1 bydliti v tomto místě. A hned první noc poznal, že mnoho ďáblů obývá v tom místě, kteří potom mnoho jej obtěžovali a překáželi mu v jeho modlitbách. Tož sv. Ivan udatně bojoval s nimi a udělav sobě důtky z tenkého proutí, bil je a vyháněl ze svého příbytku. Potom během času rozmrzev se velice sv. Ivan, s velkým pláčem mínil opustiti místo pro překážky ďábelské.

A tak vstav, dal se na odchod a když odešel, nedaleko v rovině, ježto jest nad skalou neboli jeskyní onou, ve které sv. Ivan bydlil, zjevil se mu sv. Jan Křtitel a pozdraviv sv. Ivana, řekl k němu „Služebníče Boží, kam jdeš?“ Kterýž odpověděl řka: „Kam mne Bůh obrátí, jdu.“ Na to sv. Jan Křtitel: „Vezmi tento kříž, Tobě od Boha daný a vrať se na místo, ve kterém bydlíš a mocí kříže tohoto nejen přemůžeš své protivníky všecky, ale všecky zaženeš z tohoto místa!“ Sv. Ivan; vzav kříž, tázal se pravě: „Kdo jsi Ty, milý pane, a jaké jest jméno Tvé?“ Odpovědel: „Já jsem Jan Křtitel, poslaný od Boha, abych Ti toto řekl a tento kříž dal Tobě ku pomoci. A slyš dále: V příštím čase kníže této země, jménem Bořivoj, divnou příhodou najde Tě a navštíví Tě. A tehdy řekneš jemu: Toto Ti rozkazuje Pán Bůh, abys po mé smrti tuto jeskyni, ve které já přebývám, zasvětil v kostel ke cti Panny Marie a sv. Kříže a patronem kostela nazveš sv. Jana Křtitele.“ Tož sv. Ivan, sv. Janem Křtitelem posílen a povzbuzen a doufaje v pomoc kříže, který jemu dal sv. Jan, navrátiv se do jeskyně čili v místo, kdy bydlil, udatně bojoval s ďábly, kříž ten vždy v rukou drže a jej proti ďáblům stavě. A tu naposledy jeden nejvyšší ďáblů proti sv. Ivanu povstal a na něj strašlivými slovy najížděl. Divně, jako lev, proti němu plameny z huby vypouštěje povstával, tu zase jako kanec divoký, naposledy jako rys, plameny z huby vypouštěje, jakoby jej chtěl polknouti. Tu sv. Ivan boje se, aby ho nepolkl, kříž onen do tlamy jemu hodil a drak hned po hození kříže vršek skály oné prorazil a tou děrou i se svými druhy odběhl a nikdy více se nevrátil. Kterážto díra až do dnešního dne na svědectví zůstává otevřena. A sv. Ivan již bez překážky až do smrti své Bohu sloužil. Když pak jednoho dne již velice byl zemdlen pro přílišnou újmu, poněvadž chleba nikdy nejedl, aniž mu ho kdo dal, protože ho nikdy žádný nenavštívil, než toliko bylinami se živil; však Bůh Všemohoucí, jenž nikdy neopouští doufajících v něj, zřídil jakousi laň, která každodenně přicházela, a muž Boží z ní mléko dojil.

Toho času kníže český, jménem Bořivoj, sídlil na hradě Tetíně, maje manželku Bohu oddanou, jménem Ludmilu. Ten kníže Bořivoj jednoho dne, povolav lovce své, kázal jim hledati medvěda, chtěje jej honiti se psy. Stalo pak jest se, že když psi honili jelena, přišli s ním až k místu, kde prve řečená laň se pásla, a psi zanechavše stíhání jelena, stíhali jsou právě řečenou laň; která sv. Ivanu poskytovala mléka, až k řece svrchu řečené Lodenici. Kteráž příliš schvácena jsoucí před psy utíkati dále nemohla. Než vskočivši do svrchu řečené řeky, ve hluboké vodě se postavila a plavala a psi na ní štěkali. A kníže Bořivoj, sám pátý, pořád běžel za psy, že již všichni druzí nevěděli, kam se kníže obrátil. Potom přišel na jednu velikou skálu, pod kteroužto skálou v dole onom psi štěkali. Kníže stoje přemýšlel, jak by mohl sejíti dolů, kde psi štěkali, protože les veliký a křoví příliš husté všude bylo a mnoho kamenů překáželo v cestě a svah byl tuze příkrý. Konečně kníže s velikou těží a pomocí těch, kteří s ním byli, sestoupili ke svrchu řečené řece, ve které svrchu řečená laň byla, bránící se psům. A když laňku uhlídal, kázal jednomu podati sobě luk a vzav kníže luk, vlastní rukou zaměřil na ní šípem a poranil jí, kteráž vidouc se střelenou a raněnou, začala běžeti po řečené řece vzhůru a psi pořád běželi za ní a kníže za psy. Když pak přišla k místu, kdež bydlil sv. Ivan, uvrhla se k nohoum jeho a psi nesměli se přiblížiti k místu, kdež laň ležela, asi co by kamenem dohodil. A muž Boží, vida, že je raněna, se slzami vytáhl šíp a ránu požehnal, kteráž hned se zahojila. Potom kníže s velikou těží, protože přístup těžký byl, také přišel až k tomu místu. A když viděl, kterak psi štěkají a k jeskyni se nepřibližují, divil se, co by to bylo. A skočiv s koně, nařídil sluhům, aby koně drželi a sami též opodál zůstali. A tak vytáhnuv meč, šel k jeskyni a vstoupiv do otvoru jeskyně, uzřel člověka, majícího obličej netvárný, a vlasy příliš dlouhé a nesrovnané, než divně skroucené a laň, ana leží u nohou jeho. Hned poznal, že ten jest poslán od Boha, aby potupiv svět, v tom místě samoten Bohu sloužil. A tak kníže promluviv k němu, pravil: „Prosím Tě, muži Boží, abys mi pověděl, kdo jsi a odkud jsi?“ Sv. Ivan odpověděl mírným spůsobem řka: „Dvojího se mne tážeš, předně, kdo jsem. Jsem kníže jako Ty; nebo z královského rodu pocházím. Za druhé tážeš se mne, odkud jsem. Zajisté ze země Uherské jsem přišel neb jsem rodem z Uher.“ Na to kníže: „Zdali máš chleba?“ Sv. Ivan řekl: „Nemám!“ „A kterak pak se živíš?“ Svatý muž odpověděl: „Z opatření Božího jsem živ. Bůh opatřil mi tuto laňku; kterouž Tys mi odňal. Protože již schvácena a od Tebe zraněna snad mi nebude poskytovati mléka.“ Tu kníže Bořivoj velikými slzami prosil jeho, aby s ním šel na hrad (Tetín) a tam na hradě aby s ním zůstával. slibuje zříditi jemu místo samotné, kdež by ho nikdo nenavštívil bez jeho povolení. Což když on zamítl a nesvolil, kníže začal se s ním žehnati, chtěje od něho odejíti. K němuž pravil muž: „Neodcházej, pokud mi neslíbíš svou věrou, že mne nikomu nezjevíš, ani o mně nikomu nic nepovíš, aniž pak mne potom kdy navštívíš.“ Když kníže slíbil tak učiniti, tu sv. Ivan napomenul knížete řka: „Nejjasnější kníže! slyš rozkaz Boží. To Tobě poručil Bůh po sv. Janu Křtiteli, kterýž se mi zjevil a příchod Tvůj ke mně mi oznámil. Rozkázal mi, abych Tě napomenul ve jménu Božím, poněvadž Bůh tak chce míti, abys po mé smrti toto místo vysvětil za kostel ke cti Panny Marie a sv. Kříže, ale sv. Jana Křtitele máš nazvati patronem.“ Což vše kníže Bořivoj slíbil učiniti.

A tak kníže požehnav sv. Ivana, od něho odešel i se svými psy a služebníky, a odebral se na hrad Tetín, vždy vzdychaje a o sv. Ivanu přemýšleje. A když k večeři zasedl za stůl i s manželkou svou sv. Ludmilou, dokonce ničeho nejedl, než pořád svatého muže měl na mysli. Tu sv. Ludmila, manželka jeho, pohlédši naň pravila: „Milý pane! a Vy nic nejíte, než vždy na něco myslíte.“ A tak sv. Ludmila všemi silami se vynasnažovala, na knížete, manžela svého, mnohými prosbami dorážela, aby jí příčinu toho zjevil. A kníže žádným spůsobem jí oznámiti nechtěl, maje na paměti, kterak na něm svatý muž žádal, aby ho nikomu nevyzradil. Než konečně sv. Ludmila tolik usilovala, že se kníže ubrániti nemohl, než přemožen prosbami manželky své, sv. Ludmily, všecko jí zjevil, kterak za laní, když ji honil se psy, přišel ku podivným jeskyním, ve kterých nalezl poustevníka Bohu oddaného, v těch děrách bydlícího, kterýž k němu tak sladce mluvil, že se mu vší mocí stýská po něm. To uslyševši sv. Ludmila, mnohými prosbami i také s pláčem žádala knížete manžela svého, aby jí dal dovolení dojíti k němu, aby s ním mohla promluviti. A kníže tak dlouho odpíral jí dáti dovolenou, až konečně svolil. A povolav kníže tajně jednoho z oněch čtyř, kteří s ním byli u oněch jeskyň, ve kterých sv. Ivan bydlil, i promluvil k němu kníže, řka: „Po všechen čas, jakž jsi začal mně sloužiti, neshledal jsem tebe zcestného, než ve všem věrného mně; pročež důvěřuji Tvé věrnosti, chci Ti svěřiti manželku svou, abys Ty sám bez jiného průvodu dovedl ji k oněm jeskyním, před kterými psi štěkali, ale k jeskyním přiblížiti nesměli.“ Kterýžto splniv rozkaz, i s manželkou knížete, sv. Ludmilou, na cestu se vydal.

Když pak k jeskyním oněm přišli a sv. Ludmila k muži Božímu přistoupila, muž Boží spatřiv ji, užasnul a odvrátil obličej svůj od ní, nechtěje s ní mluviti, ani na ni pohleděti. Tuť sv. Ludmila promluvila k němu řkoucí: „Dobrý otče! nebuď na mne hněviv, že jsem Tě navštívila, nebo pro pobožnost přišla jsem k Tobě, abych s Tebou rozmlouvala o Pánu Bohu a o spasení své duše.“ Tu sv. Ivan spatřiv její pobožnost, obrátil se k ní a s velikou přívětivostí měl s ní rozmluvu, ne o světských věcech a pomíjejících, ale o Božských a o těch, ježto se týkají spasení duší. Po skončení rozpravy a když se již chtěli rozejíti od sebe, sv. Ivan žádal sv. Ludmilu, aby ho nikdy více nenavštěvovala. Tu sv. Ludmila pravila k sv. muži „Když žádným spůsobem nechceš dopustiti, abych Tě napotom navštívila, tedy prosím Tě, muži Boží, abys to učinil z lásky k Ježíši Kristu a z lásky k nejsvětější Matce Jeho Panně Marii, abys Ty budoucně přišel ke mně na hrad Tetín.“ To uslyšev sv. Ivan, rozmýšlel se, co by zvolil. Konečně rozmysliv se, slíbil raději navštíviti ji, než aby ona ještě přišla k němu. Po projití nějakého ne krátkého času sv. Ivan dal se na cestu, aby přišel k ní na hrad Tetín a vyšed s místa, ve kterém přebýval, stál v myšlení, kterou cestou by měl jíti k nadřečenému hradu, nechtěje zjeviti cesty jiným, aby nepřicházeli k němu a kdežto měl cesty čtvrt míle jda rovnou cestou, šel dobře dvě míle, jda cestou nerovnou. A když přišel na hrad, zůstal přes tu noc, protože byl příliš umdlen a sv. Ludmila uspořádala jemu pokoj obzvláštní, jak mu byla slíbila, když u něho byla, aby k němu nikdo nepřicházel, než jediný kníže Bořivoj a manželka jeho sv. Ludmila, rozmlouvajíce s ním o Pánu Bohu a o spasení svých duší. Když pak bylo ráno, hned dal se na cestu zpátky k svému bydlu. Šel přes dvě vsi, jedna slove Hodyně a druhá Svinary. I stalo se, když přicházel ke vsi, svrchu řečené Hodyni, a již byl tuze umdlen, spatřil vedle cesty pod stromem hruškou kámen dosti velký, ale byl hrbolatý; na kterýž posadil se, chtěje si trochu odpočinouti na něm. A když sedal na kámen, všecky hrboly jeho jako vosk změkly, jakoby je někdo zhladil, aby neobtěžovaly zadku sv. Ivana v sezení. Pasáci pak ze vsi oné Hodyně pásli tam na blízku koně a hřebce. Kteřížto pasáci, vidouce člověka divné postavy, mající obličej svraštělý, vlasy dlouhé jako pásy skroucené mnohé, posmívali se jemu, házejíce naň zemí, a jeden z nich vzav kámen, chtěje běžeti,* *I. Kořán zde opravuje Tomkův překlad na „chtěje ho zahnat“, nebo „chtěje aby prchl“ hodil naň a zranil jej až do prolití krve, kteréžto krve nikterak nelze smazati s toho kamene. Kterýžto kámen skrvavený posud leží v kostele sv. Jana, Křtitele v jeskyni, kdež leží tělo sv. Ivana. Ale sedlák jeden z řečené vsi Hodyně, když viděl pasáky tak se posmívati a tak tupiti sv. muže, přiběhl a důtkami ty pasáky potrestal a od něho odehnal. A přistoupiv k muži Božímu, pozdravil jej, odkud by byl aneb kam by šel. Muž Boží odpověděl řka, že kam by ho Bůh obrátil. A sedlák dí k němu: „Vidím, že jsi příliš umdlen a hladov; protož pojď se mnou do mého domu, abys se najedl a si odpočinul.“ Čehož když odepřel, sedlák mnohokrát pořád jeho žádal a pozýval, aby šel s ním. Tu sv. Ivan pravil sedláku: „Když chceš to milosrdenství učiniti nade mnou, vida mne příliš unavena, tož prosím Tě, učiň pro Boha a půjč mi koníka a já slibuji Ti svou věrou, že jej dnes budeš míti zase.“ A sedlák s veselou tváří odpověděl: „To chci rád učiniti a hned šel a koně přivedl a muži Božímu pomohl naň sednouti.“ A muž Boží díky vzdávaje sedláku, jel a když přijel na kraj vrchu; pod kterým bydlil, poznav, že jest blízko svého bydla, sestoupil s koně a poručil koni, aby šel rovně k svému domovu. A koník běže, proměnil se ve velikosti a podobě; neboť mnohem větší a tlustší byl. Když pak přišel domu, běhal sem tam po dvoře. Žena pak toho sedláka, spatřivši koně krásného, zavolala muže pravíc: „Nevím, jaký to kůň běhá sem tam po našem dvoře.“ Sedlák pak pilně ohlédaje koně, poznal dobře sedlo a uzdu, ale koně nepoznal. Přišed pak k sobě sedlák, poznal, že jest to řízení Boží a že mu na místě sv. muž odplatil. A tak sedlák poděkovav Bohu, koně prodal a peníze k užitku svému obrátil. Sv. Ivan pak navrátiv se k svým jeskyním, tam až do smrti v těch jeskyních zůstal, slouže Bohu Všemohoucímu a nikdy více od nich neodcházeje.

Když pak sestárnul, téměř všecky nemoce napadly jeho, souchotiny, zimnice a jiné neduhy, a trápily jej až do smrti. Muž pak Boží sv. Ivan, vida blížiti se hodinu smrti, začal truchliti a plakati s velkým zkroušením, želeje toho, že měl zemříti bez svátostí církevních. A hned pomoc Boží byla při něm. Neb anděl Páně zjevil se té noci sv. Ludmile ve snách, oznamuje jí smrt sv. muže a poroučeje jí, aby časně ráno poslala kaplana svého, jménem Pavla, k sv. muži s tělem Kristovým a se svatým olejem, poroučeje také anděl, aby hned s sebou vzal potřebné nástroje, kterými by jemu vykopal hrob. Probudivší se sv. Ludmila, začala želeti sv. muže a povolavši kaplana svého, hned časně ráno jej poslala k sv. muži: Přišed pak Pavel kaplan s řečeným (!) sluhou, nalezli muže již umírajícího a v posledních dobách. A přece muž Boží sv. Ivan spůsobením Božským občerstven jest začal mluviti s Pavlem kaplanem a jemu se zpovídati. A po zpovědi žádal, aby mu podal tělo Kristovo i aby jej pomazal sv. olejem. Což když se stalo a skončilo, hned s velkou oddaností a zkroušeností i díkučiněním vypustil ducha. Tu hned Pavel kaplan s oním sluhou začali kopati hrob a když vykopali hrob, pohřbili sv. muže a poručivše jej Bohu, na hrad Tetín se vrátili a o skonání sv. Ivana, kterak s velkým zkroušením a oddaností skonal a kterak jej pohřbili, knížeti jsou oznámili. Což když uslyšel kníže Bořivoj i s manželkou svou sv. Ludmilou začali oba plakati.

A hned se kníže Bořivoj rozpomenul, aby splnil rozkaz sv. Jana Křtitele a zjevení sv. Ivana, jak svrchu psáno jest. A poslav pro biskupa, (!) posvětil jeskyni čili díru, ve které sv. Ivan přebýval a ve které po smrti byl pohřben, i v kostel ji vysvětil. Po jehožto smrti, když se oznámila jeho svatost, mnozí přicházeli k jeho hrobu a z rozličných nemocí zdrávi odcházeli; klecaví, slepí, ďábelníci, ano chlapec mrtev přinesou jest a obživl. Ku kterémužto divadlu mnozí přišli jsou a Boha jsou chválili, který pro zásluhy sv. Ivana učinil zázraky. A jiného velmi mnoho spůsobil jest Bůh pro zásluhy sv. Ivana, jakž dobře bylo známo králům a knížatům, pánům, Pražanům a jiným dobrým lidem v zemi české. Amen.
[CNW:Counter] Poslední aktualizace: 30.05.2015   Webmaster